Rosnička hlásí

Mám spousty nápadů a myšlenek o čem bych mohla psát, ale vždycky se nějak rozutečou nebo je nedokážu zformulovat. Teď právě se mám učit cosi z právní teorie a asi nemusím nikomu vykládat jak moc se mi nechce a jak to už od rána odkládám a odkládám a odkládám. To je ta pravá chvíle na to něco napsat.

V pátek začal i nám v Praze padat sníh. Nemám ráda sníh, zimu, studenej vítr v obličeji a vůbec, ale v pátek musím přiznat, že to byl docela fajn zářitek. Seděli jsme s kamarádem v baru a najedou se všichni začali sbíhat ven. Z toho jsme usoudili, že se asi něco děje, tak jsme se šli podívat taky. A co jsme viděli - napadal sníh, snad pět centimetrů. Bylo to krásný a kdyby mi to nepadalo na hlavu a nefoukal ten ledovej vítr řeknu, že snad i poetický. Ale ten běh ve dvě ráno na tom místy namrzlym sněhu už tak peotickej nebyl, ale všechno dopadlo dobře a zajíce jsem nechytala.

Co mě, ale naštvalo bylo, že cestou domu u nás v ulici, kterážto jako slepá ulici na kraji Prahy nebyla vymetená, vyšlapala krásný obloučky a smyčky a ten sníh... do rána roztál.

The Perks of Being a Wallflower:

Kdo to zná už jistě ví, že tenhle článek se bude týkat filmu. V češtině se jmenuje Charlieho malá tajemství nebo Ten kdo stojí v koutě. Musím se přiznat, že jsem absolutně nepochopila, proč jednomu filmu přeloží dva různé názvy. Ale i tak stojí za shlédnutí. Já ho viděla v období, kdy jsem se teď válela domu několikrát a mám chuť si ho jít pustit ještě jednou. .-)

Tenhle film absolutně vyvrací myšlenku, že američani umí točit jen hloupé romantické komedie, kterou mám v sobě vrytou. Hraje tam Hermiona... teda Ema Watson, takže i fanoušci Harryho Pottera si přijdou na své, hehe.

Hlavním hrdinou je Charlie, který je právě tou "wallflower", což má být člověk, který není moc společenský, více pozoruje než se zapojuje. Charlie přijde na střední školu, najde si nové přátele a pomalu začínáme zjištovat čím vším si Charlie prošel a proč je jaký je. Nejlepší je ten moment, kdy si uvědomíte, že to asi není smutný příběh 

No Idea

Všichni jsme si asi všimli, že dlouho se tu neobjevil žádný nový článek. Nejspíš mě opustila můza. Absolutně netuším o čem psát, ale nechci nechat blog upadnout v zapomnění, proto se alespon pokusim shrnout co se (ne)dělo v posledních pár týdnech. 

Jeden z důvodů, proč jsem nepsala bylo také to, že mi život znepřijemňovaly nepříjemné zdravotní potíže, létala jsem od doktora k doktorovi a nikdo neví co se mnou. Taková tak klasika. Ale aspoň mě po měsíci a půl přestalo bolet ucho, které má ve zvyku kazit mi život. Nakonec to skončilo u toho, že veškeré mé problémy současné pravděpodobně pramení od stresu. Nicméně neměla jsem ani trochu náladu něco psát, a když jsem měla náladu, nevěděla jsem co. Ono být takhle doma je sice příjemný, zvlášť, když školu máte rádi stejně tolik jako já, ale maturita se blíží a já teď musím dohánět a dohánět... 

Naštěstí se stalo i pár příjemných věcí, po delší době jsem se viděla s několika přáteli, které jsem delší dobu neviděla. Dokonce se to seběhlo v několika dnech hned za sebou, takže jsem měla pocit, který jsem dlouho neměla - cítila jsem se oblíbeně.

Navštívila jsem první koncert kapely svého spolužáka Accent Trick, který byl skvělý. Já samozřejmě nepochybovala o tom, že to bude dobré, ale to že mě to zaujme tak moc jsem nečekala. Strašně jsem si to užila, ač na to možná mělo vliv i to, že jsem po čtrnácti dnech byla někde jinde než doma nebo u doktora. A protože jsem z toho opravdu nadšená přidávám i nahrávku z koncertu. Leč je tedy dost nekvalitní, špatně nazvučná.. stejně to bylo bezva!

Válení se doma přineslo i sledování seriálů. Objevila jsem 2 Broke Girl, dál jsem sledovalalegendární Breaking Bad, které jsem ještě nebyla schopná dokoukat, shlédla jsem dvě série Lost Girl, ale ta třetí už prostě není ono. Stále se držím Doktora House ačkoliv jsem to celé viděla už asi dvakrát. Taky dokoukám Dextera, který taky pro mě patří mezi legendy a jeho "náhradníha" Raye Donovana. A taky se rozjela pátá sezóna Misfits. A nemůžu zapomenout na Doctora Who, kterýho prostě miluju!

A co se hudby týče, tak abych neustále dokola neomýlala Arctic Monkeys a jejich nejnovější album AM a Peteeho Dohertyho jeho současnou kapelou s Babyshambles (která tu mimochodem bude mít brzy koncert, na který bych strašně ráda šla, ale 7 stovek je 7 stovek a mít je tak mu je dám, ale já je prostě nemám) a The Libertines, dám sem dnes něco trochu jiného. A to konkrétné dvě dámy a to britskou zpěvařku Florence Welch s její kapelou Florence + The Machine a z Austrálie pocházející Bertie Blackman, jejichž tvorba se mi prostě líbí! (..facebooková degenerace?)

A také se musím přiznat, že už mě snad taky trochu přepadla vánoční nálada. V pátek v noci, když jsem se vracela z hospody těma setmělýma ulicema, všude svítilo vánoční osvětlení na pouličních lampách, stromek na náměstí už taky svítil. Vypadalo to moc pěkně. Taky táta už tradičně začal zapalovat františky jak je jeho vánočním zvykem. Dokonce už mám i prvné vánoční dárek, ale stres mě ještě pořád nepohltil a doufám, že ani nepohltí Třeba je letos nebudu dárky kupovat 24. dopoledne jako obvykle. Who knows...

PS: Kdyby se v článku objevovaly chyby a překlepy je to tím, že jsem do záděry chytila zánět, mám oteklý snad půlk cělý palec, hnisá mi.. no detailů vás asi raději ušetřím. Mám ho celý zamotaný, ale vypadá to,že višňák snad zabírá. Kdo by řekl, že z něčeho tak hloupého jako je záděra se může stát něco tak bolestivého a život z nepříjmeňujícího.

Když to po sobě tak čtu, říkám si jestli si z toho nedělám spíš osobní děník než blog, ale co. Pořád lepší než točit dvacet minut dlouhá videa o tom jak nemůžu psát dvěma typy propisek. :-)

Bylo nebylo.. Pete Doherty.

K dnešnímu článku mě přivedl dnešní dlouhý rozhovor se spolužákem o hudbě, kdy jsme si vyměňovali názory a typy na fajn hudbu. Od mých poslední dobou velmi oblíbených Artic Monkeys jsme se dostali až k The Libertines a jejich frontmanovi, kterým je jistě všem známý, minimálně svýma drogovýma aféráma a vztahem s Kate Moss Pete Doherty.

Ač byl akademicky úspěšný, dokonce vyhrál recitační soutěž, účastnil se cesty organizovanou briitskou radou po Rusku. Studoval anglickou literaturu na Londýnské univeritě. Studium, ale nedokončil. Našel si práci na hřbitově, kde měl zahazovat hroby, ale většinu času věnoval posedávání a psaní poezie. Spadl do drog, pak na ně přestal mít peníze, začal se živit jako prostitut, potom jako gay prostitut.Nicméně jeho život nezačal být nudným ani po vzniku The Libertines. V Berlíně byl zavřen za vandalismus, na koncertě zpíval nacistickou hymnu, přiznal aféru s Amy Winehouse, vyhodili ho z protidrogové léčebny, protože prodával pacientům drogy, fetoval dokonce i v letadle, byl odsouzen na půl roku za držení většího než malého množství kokainu.  Podle mě je silně bisexiální, čemuž nasvědčuje minimálně to, že v závěru klipu Last Of English Roses je poměrně dost, možná až moc detailní záběr na dva... týpky, kteří se líbaj.

I přes to všechno pro dnešní společnost špatné mě ten člověk fascinuje. Jde si svojí vlastní cestou, bojuje proti konzumu, je svůj. Něco na něm prostě je. A přiznejme si to, koho nepřitahujou tyhle dekadentní osobnosti..

Ale hlavně a předevčím mu nelze odepřít to, že má skvělou hudbu a ač to asi málokdo ocení, v songu Bag Steal Or Borrow snad první člověk od Bacha mění stupnice.

V současnosti hraje v BABYSHAMBLES, které založil místo rozpadajících se Libertines. Zminuju se o tom vlastně jen, protože sem hodlám postnout jejich song, kterej mě prostě baví!

Jíst nebo nejíst?

Posledních pár dní se na internetu, ač si neuvědomuji, že bych začala chodit na nějaké jiné stránky nebo se o to snad zajímat, se setkávám s různými články a dokonce i videi týkajících se tzv. alternativního stravování. 

Zaujaly mě především dva směry, prvním je vitariánství neboli "raw vegan". Tento styl stravy se vyznačuje především tím, že veškerá strava je bez tepelné úpravy. Základem stravy je syrové ovoce, syrová zelenina, ořechoviny, semena a klíčky, případně ještě panenský (tj. za studena lisovaný) olivový olej. Ze stravy je tedy vyloučeno maso, mléko, mléčné výrobky - sýry, kefíry atd., veškeré obilniny, včetně celozrnných obilnin a rýže, většina luštěnin,až na výjimky - např. klíčené mungo nebo hrách, med, rafinované cukry a veškeré zpracované potraviny. Zdroj

Druhým směrem je breathariánství. To se vyznačuje tím, že lidé, kteří tento styl výživy vyznávají vůbec nejí. To ale neznamená, že se nevyživují. Živí se tzv. pránickou potravou.  Prána je něco, co odpovídá našemu výrazu životní energie. Na pozvání Jaroslava Duška v České Republice proběhla série přednášek s francouzem Henrim Monfortem - člověkem, který se takto vyživuje údajně již 9 let.

Nechci se zabývat tím jestli to je nebo není možné. Nevím. Ale, kdyby to skutečně možné bylo, bylo by to nesmírně praktické. Už několikrát jsem si v chudších časech řikala kolik by mi zbývalo penez, kdybych nejedla. Bylo by to neskutečně ekonomické. A kolik by měl člověk času, kdyby nemusel nakupovat, jídlo připravovat a následně jíst. Ale na druhou stranu si říkám - co bych z toho života potom měla? Já asi prostě nemám dost silnou vůli ani na to, abych byla vegetariánem, natož vitariánem nebo snad breathariánem. Přiznejme se si, že flák masa, je prostě flák masa.

Závěrem přikládám jednu z přednášek z Henrim Monfortem, konkrétně tu, která proběhla v Praze a byla vysílána na internetovém vysílání České televize. 

Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady...

Slova z reklamy na Coca Colu dokonale uvedly to o čem chci dneska psát...

Je začátek listopadu, obchodní centra a ulice se začínají hemžit vánočními světly, ozdobami a umělými stromky. Tím vším se nám ochodníci snaží naznačit, že už máme konečně začít dělat tržby a nakupovat svým nejbližším vánoční dárky. Ač to z jejich pohledu chápu, pro mě jako obyčejného člověka, je to vcelku obtěžující. A cpát lidem čokoládového Mikuláše a adventní kalendáře už od půlky října mi přijde absurdní. Možná to na mě má jiný účinek než by mělo, ale rozhodně mi to nenavozuje vánoční atmosféru. Jediné co mi to přináší je stres z nacpaných obchoďáků a nervozních lidí v něm. 

Jako malá jsem asi jako každé dítě Vánoce milovala. Ne jen kvuli dárkům, ale kvuli té atmosféře - zcela jedinečné a vzácné. Vánoce byly a jsou jen jedou ročně. Celý měsíc jsem se těšila a doma hledala dárky. Milovala jsem tu vůni cukroví a skořice. Zdobení vánočního stromku. Pohádky a filmy v televizi s vánoční tématikou. Dokonce jsem v tom období překonala i svůj přirozený odpor k zimě a sněhu a měla z něj radost. 

Ale čím jsem starší tím víc vnímám to, že Vánoce jsou mnohem víc o stresu, podrážení si noh v obchoďáku, abych já měla tu nejlepší věc a ne o té užasné, neokoukané atmosféře. Nemůžu říct, že bych dneska už Vánoce neměla ráda, ale tenhle všechen předvánoční shon, za který si vlastně můžeme sami mi to prostě kazí.

První a zároveň úvodní.

Tak a je to tady. Po.. no hodně letech znovu mám blog.

Vlastně už jsem jich pár měla, asi jako takřka každý. Teda hlavně v pubertálních letech. Ten první byl dokonce i docela úspěšný. Popravdě už si asi nepamatuju co jsem na něj psala. Ale hádám, že za výtvory třináctileté Míši bych se dneska asi hambou propadla až do sklepa.  Ty další nepřežily prvních pár dní. Prostě jsem na ně přestala přispívat.

Doufám, že tentokrát mi to zapálení vydrží o něco déle než obvykle. Minimálně jen proto, že jsem našla užasný vánoční pozadí. Ač je to malicherné i to člověka dokáže namotivovat. Teda, ono těch motivací je asi víc. Mimo jiné můj skvělý kamarád Kája, který se mě do toho snaží vtáhnout už nějakou dobu.

Zaregistrovala jsem, že dnes se blogy řadí do kategorií jako beauty, fashion, lifestyle a kdo ví co. To ode mě moc nečekejte, tohle jde vcelku mimo mě. Jsem člověk, který si obleče to co má vyprané a v čem mu je dobře, ne aby vypadal jako hvezda modního mola. Budou se tu objevovat především moje myšlenkové pochody, postřehy, názory, věci co mě zaujaly nebo naopak nezujaly.

PS: Má mysl není zase až tak chorá, ale prostě to zní efektně. :-)